Isabelle Nazare-Aga: Nenechte sebou manipulovat

Po přečtení předcházejícího seznamu se obvykle vynoří otázka, zda jsme všichni manipulátory. Pozorování vlastního chování vám pomůže na ni odpovědět.
První rozdíl, který je nutné zdůraznit, je rozdíl mezi dělat a být. Jestliže občas někomu závidíte, zalžete, chcete, aby vás lidé litovali kvůli maličkosti, nemůžete být kvůli tomu považováni za závistivce, lháře nebo věčnou oběť. Takové rozlišování je nesmírně důležité, protože velmi často při posuzování sebe samých zevšeobecňujeme. Je to však zcela chybný postup. Většinou máme tendenci posuzovat se celkově podle svého chování v jednotlivých situacích. Neznamená však, že jste sobec, když jste si například jednou vzali poslední banán z mísy s ovocem, aniž byste se zeptali ostatních, zda ho někdo nechce. Z toho, že něco uděláte, nutně nevyplývá, že nějaký jste. Pokud ovšem veškeré vaše chování lze charakterizovat stejně (například sobecké), mohli byste se celkově považovat za sobce. Například takzvaně „dynamičtí“ lidé se projevují dynamicky téměř stále.
Druhý rozdíl, jímž je nutné se zabývat, úzce souvisí s prvním, o němž jsme se zmínili: nelze obecně stanovit rozdíl mezi manipulovat (občas) a být manipulátor. Není vyloučené, že u sebe zjistíte jeden, dva, tři, ba i čtyři charakteristické znaky, které jsme vyjmenovali, ale to z vás nečiní manipulátory. Sebeobviňování se totiž vyskytuje velmi často u mnoha z nás.

Vycházíte-li ze seznamu třiceti charakteristických znaků, položte si předem následující otázky:
Sdělujete vzkazy prostřednictvím někoho jiného?
Jste vyhýbaví, pohrdaví, jednáte s druhými s despektem? Využíváte je? Nedbáte na žádosti ostatních lidí?
Vytváříte mezi nimi napětí a rozeštváváte je?
Jste závistiví, egocentričtí, lháři?
Uchylujete se k záludnému vydírání?
Odpověď hledejte sami. Jestliže si stále nebudete jisti, zeptejte se někoho ve svém blízkém okolí, ale postupujte objektivně.
Manipulátor nebo manipulátorka není člověk jako „každý z nás“. Občas se nám stane, že se uchýlíme ke lsti, abychom něčeho dosáhli. Jedná se tedy o časově omezenou strategii, kterou použijeme vědomě v určité konkrétní situaci a ve vztahu k jedné osobě. Například rodič může přimět dítě, aby dojedlo, tím, že řekne: „No tak, jez. Udělej mamince radost.“ I vydírání bývá běžným postupem: „Koupím ti zmrzlinu, až si napíšeš úkoly.“ Dítě zase matku, která mu nechce koupit bonbony vystavené ve výloze cukrárny, plácne s plačtivými slovy: „Ty jsi ale ošklivá!“
Normální rodič, který není manipulativní osobností, s takovým vydíráním nebo navozováním pocitu viny přestane, jakmile dítě začne dospívat. Dokáže respektovat osobnost vlastního potomka, jakmile ten dojde k samostatnému a zodpovědnému myšlení i chování. Rodič se smíří s narůstající samostatností dítěte a zdrží se uplatňování moci spojené s autoritou a věděním.
Hlavně nelze zaměňovat manipulaci jako přechodnou formu chování s projevy manipulativní osobnosti. Manipulátor manipuluje, protože nemůže jinak. Jedná se u něj o obranný systém, který je mnohdy nevědomý. Manipulátor se nechová asertivně, jak bychom se mohli domnívat. Asertivní člověk je schopen vyjádřit jasně a upřímně své názory, potřeby, žádosti, pocity i odmítnutí, aniž by druhého ponižoval, a to s vědomím rizika, které to obnáší. I když se to nezdá, manipulátoři nemají mnoho sebedůvěry. My však máme dojem, že většinou dobře vědí, co dělají; působí na nás jako asertivní jedinci.
Manipulátor nemůže existovat bez přítomnosti druhých lidí. Vždycky definuje sám sebe srovnáváním s druhými, ale do takového srovnání vnáší neblahý prvek pro lidi, s nimiž je v kontaktu: despekt, znehodnocování. Nerespektuje druhé. Potřeby, práva, žádosti nebo odmítání ostatních lidí pro něj zhola nic neznamenají. Určitě vám bude tvrdit pravý opak, pokud byste se snad odvážili o tom zmínit. Dokáže slovy dokonale přesvědčit ostatní, že je vskutku takový, jaký by se chtěl jevit. Potřebuje všechny lidi ze svého profesionálního, osobního i společenského okruhu, stejně jako topící se člověk potřebuje zachránce.
Když se někdo topí a dostane se pod vodu, zmocní se ho panika při pocitu, že klesá ke dnu, prázdnu a smrti. Snaží se zachytit zachránců, i kdyby je měl stáhnout také pod hladinu. Všichni členové záchranných hlídek na moři to vědí a chovají se obezřetně. Manipulátor by se dal přirovnat k člověku, který se topí. Jeho okolí je jen nástroj, který mu pomáhá dostat hlavu nad hladinu. Může dýchat, přežít, existovat, jen když se opírá o hlavy druhých. Tím, jak druhé znehodnocuje a navozuje u nich pocit viny, získává sám na hodnotě a zbavuje se zodpovědnosti. Sám si představuje, že je lepší než ostatní, a je o tom dokonce pevně přesvědčen.
Jeho vědomým nebo nevědomým cílem je přesvědčit nás podle situace, že je inteligentnější, šlechetnější, schopnější, altruističtější, informovanější, vzdělanější atd. Jakou taktiku volí? Pozoruje, zkouší a snaží se zjistit naše slabosti a chyby. Domnívá se, že tak bude sám vypadat lépe. Když nás nenápadně upozorňuje na naše sobectví, nutně přece musí být jiný – tedy šlechetný a štědrý. Tak se necháme nachytat na zcela chybnou logiku, která se však nemine účinkem. Psychologové tento jev zvaný projekce dobře znají.
Manipulátor vyčítá druhé osobě chyby a nedostatky, které má sám. Není jisté, zda je neznalá osoba schopna tento mechanismus odhalit. Jedná se o běžný logický postup, který nás přivádí k úvahám typu: „Vytýká-li mi, že jsem takový, znamená to, že on takový není.“ Vnímat realitu správně nám brání emoce. Musíme chápat, že v myšlence – „vytýká-li mi, že jsem takový, znamená to, že on takový není“ -je pojítko mezi oběma větami mylné. Ale právě taková mylná přesvědčení nás nejsnáze oklamou a destabilizují.

Proč se někdo stane manipulátorem? Člověk se stane manipulátorem vlivem obranného systému, který se vytváří od dětství. Manipulátorem se nestaneme, když si o tomto tématu přečteme knihu. Manipulativní osobnost jedná z psychologického hlediska zvláštně. Jde tu o obranný mechanismus, který občas uplatňujeme všichni. Někteří z nás si vytvoří například takový, že se chovají agresivně pokaždé, když to považují za nutné, aby si uchovali svou psychickou integritu při jakékoli agresi, kterou v životě utrpí. Jiní lidé, třeba nesmělí, unikají z reality tak, že se stáhnou. Jiní zase zapomenou (vytěsní) části vlastního života. Další obtížné situace zesměšňují nebo humorným náhledem systematicky přetvářejí. Konečně někteří lidé nechtějí v kritické situaci vidět realitu takovou, jaká skutečně je, a zůstávají u svého obvyklého „všechno v pořádku, jen klid, nic se neděje“. To bylo jen několik obranných mechanismů, s nimiž se občas setkáváme.
Obranný mechanismus manipulátora se liší tím, že systematicky užívá manipulace jako prostředku k přežití. Mechanismus se postupně zautomatizuje. Stává se jediným možným způsobem jednání i komunikace. Manipulátor vytváří svou osobnost a způsob komunikace s druhými od dětství. Setkala jsem se s rodiči, které znepokojovala manipulativní osobnost jejich pětiletého dítěte. Nejedná se o obvyklou manipulaci uplatňovanou dětmi vůči rodičům a ostatním dětem.
Manipulativní dítě číhá na citové slabiny zranitelnějšího rodiče a potom ho trápí navozováním viny nebo dalšími postupy z oněch třiceti, které jsme uvedli. Dítě záhy zjistí, že účinek takového postupu mu poskytuje moc. Uchyluje se ke způsobům manipulace, které jsou mnohem rafinovanější a chytřejší než pouhé: „To je ale ošklivé, že kouříš.“. Řekne spíš: „Co kdyby se tatínek dověděl, že jsi dnes odpoledne kouřila?“ Věta tohoto typu představuje vlastně zvrácené vydírání. Provázejí ho ještě neverbální projevy, které dokážou matku zcela vyvést z míry (pohled úkosem, potměšilý úsměv, tíživé mlčení, aby poznámka ještě víc vynikla). Už jako malé dítě manipulátor umí pozorovat. Dokonce velmi dobře. Vyniká ve schopnosti odhalovat u ostatních zranitelná místa, aby mohl uplatňovat moc, která mu poskytuje jistotu.
Z dosti velkého počtu případů vyplývá, že rodiče obvykle považují manipulativní děti za chytřejší než jejich sourozence. Manipulativní děti však bývají spíš vychytralé. Způsobují mnohem častěji než ostatní děti konflikty mezi rodiči, aniž by si to ovšem rodiče uvědomovali. Dosáhnou od dospělých ve svém okolí všeho, co chtějí. Ti už nevědí, kudy kam, nebo dítěti zcela podléhají. Jedná se obvykle o děti vychovávané jako princátka a přehnaně rodiči obdivované (třeba i potají). Kolem čtvrtého roku na nich je něco zvláštního, co fascinuje dospělé v jejich okolí. Důvodem bezmezného obdivu bývá třeba krása, velký vzrůst, výjimečné nadání, výborné vyjadřovací schopnosti a bohatá slovní zásoba. Nezískávají moc nad ostatními svou odlišností od stejně starých dětí, ale tím, jak fascinují některé dospělé, kteří se k nim pak nevědomky nechovají tak, jak by se chovali k jiným dětem téhož věku.

Jsme obklopeni manipulátory?
V množství lidí, v jejichž blízkosti jsme se od dětství pohybovali, se vyskytovalo vztahových manipulátorů velmi málo. Jestliže se pokusíme odhadnout počet jedinců, s nimiž jsme se často setkávali v době dospívání a dospělosti (přátele i známé), snadno dospějeme k počtu většímu než 300 osob. Avšak skutečné manipulátory bychom mezi nimi spočítali na prstech. Nebude jich víc než 2-3 % (podle našeho pozorování). Manipulátorů tudíž není mnoho.
Tato kniha se zaměřuje zejména na psychologické škody, které mohou manipulátoři napáchat na jedincích ve svém okolí. Manipulátoři se sice vyskytují jen zřídkakdy, ale o to jsou nebezpečnější, protože se objevují v jakékoli společenské vrstvě nebo prostředí – to znamená, že mohou být v našem rodinném prostředí (otec, matka, manžel, manželka, bratr, sestra, švagr, švagrová, tchyně, tchán atd.), ve společenském prostředí (přítel, nejlepší přítel známý) i v zaměstnání (kolega, bezprostřední nadřízený, podřízený, klient, pacient atd.). Manipulátor je především neviditelný. Až za delší dobu, když se s ním častěji stýkáme, dokážeme rozpoznat jeho obranný mechanismus. Při setkání s další osobností tohoto typu nám to už nebude trvat tak dlouho.
Podle našich poznatků získaných od lidí, kteří mají manipulátora ve svém okolí, nelze říci, že by existovalo více manipulátorů mezi muži nebo mezi ženami. Jejich charakteristické rysy jsou zcela shodné, ať se jedná o muže, nebo ženy.
Statisticky by se téměř 100 % z nás mělo za život s nějakým manipulátorem setkat. Znamená to, že ti, kteří dosud žádného nepoznali, s největší pravděpodobností přinejmenším jednoho do konce života potkají.

Uvědomuje si manipulátor své jednání? Podle našich záznamů si je uvědomuje přibližně 20 % manipulátorů a těší se ze své moci. Zaměňují ji za inteligenci. Takoví lidé jsou vlastně zvrácení – s potěšením se chovají nemorálně, nepříjemně a destabilizují ostatní. Většina manipulátorů však nemanipuluje vědomě. Alespoň ne zcela vědomě. Například rozhodnutí v jejich prospěch nebo nějaké jednání, z něhož mají zisk pouze oni, si manipulátoři vykládají jako důkaz lásky, přátelství a respektu ostatních nebo jako působení své autority. Neuvědomují si, jaké důsledky to představuje pro jejich bližní: pocit ztráty vlastní hodnoty, pokles sebedůvěry, stísněnost, vysokou míru stresu, dokonce i psychickou destrukci s fyziologickými i fyzickými následky.

Autor: Petr MusilDne: 26.8.2015

Poznámky pod čarou:
Isabelle Nazare-Aga: Nenechte sebou manipulovat, vydalo Nakladatelství Portál 2011
Možno zakúpiť v: http://www.pantarhei.sk/knihy/odborna-a-popularno-naucna-literatura/psychologia-etika-logika/psychologia-etika/nenechte-sebou-manipulovat-401397.html