Když spolu dva nemluví aneb Když doma vládne ticho

Mlčení lidé považují za formu trestu
Tichá domácnost nenastává jen tak z ničeho nic. Mlčení je v podstatě určitá forma vzdoru i trestu.
Člověk, který si je jistý svou pravdou a nechce ustoupit, se jednoduše uchýlí k tichu a to vše za účelem toho, že chce toho druhého donutit, aby ustoupil a přitom ho u toho ještě pěkně podusil.
Mlčení je tedy určitá forma boje a většinou nemá nic společného se skutečným tichem. Podle psychologa Schulze von Thuna neznamená, že když mlčíme, že nekomunikujeme. I mlčením totiž něco sdělujeme a dokonce tak můžeme říct víc než slovy.
Pokud tedy jeden udělá něco, co tomu druhému ublíží, pak právě mlčením mu ten ublížený může dát najevo, že pochybil. Jakmile mlčení trvá déle, pak to většinou znamená, že mu tím ublížený chce dát za vyučenou a že si prostě nepřeje, aby se to ještě někdy opakovalo.
Ve skutečnosti mluvíme stále, i když mlčíme. Mluvu pak většinou nahrazujeme nonverbální komunikací a věci tedy sdělujeme mimikou, očima, koutky úst, pohyby rukou, postojem či způsoby, jak děláme nejrůznější úkony. Většinou jde o úkony, jež druzí dokážou velmi jednoduše přečíst a porozumět jim.

Může nastat i odcizení
Ticho v okamžiku, kdy dva lidé mají spolu nějaký problém, skutečně neléčí, spíše naopak. Ten, který si mlčení nevybral, prostě neví, na čem je, a jen velmi těžko dokáže odhadnout, co se tomu druhému honí hlavou a jak dlouho to všechno může trvat. A tato nejistota a stresující stav může mít doslova nedozírné následky.
Tichá domácnost proto partnery nesbližuje, ale v naprosté většině případů jen oddaluje. A lidé by si měli uvědomit, že věčné mlčení může být začátek konce. Jelikož ne každý je schopen tyto stavy ustát. Navíc zde hrozí skutečné odcizení.
Mlčení odborníci považují za formu psychického vydírání, jehož prostřednictvím lze s partnerem manipulovat. Svým chováním tedy způsobujete řadu dalších stresových situací, které ohrožují vás i vaše okolí. Umění ustoupit je lidskou ctností, ale pokud chcete mít harmonický vztah, tak i nutností.

Nejtěžší situace pro děti
Celým stavem však většinou netrpí jen samotný pár, ale i lidé v jejich okolí. Asi největší dopad má tichá domácnost na děti. Podle psychologů jim škodí mnohem více než Itálie. Hlasitá, ale přitom srozumitelná výměna názorů je pro dítě mnohem více pochopitelná než naprosto nesrozumitelné ticho.
Úplně nejhorší je, když se děti stanou prostředníky mezi rodiči, již spolu nemluví. Když jeden z rodičů posílá přes dítě vzkazy tomu druhému a naopak. Díky těmto vzkazům vlastně spolu ti dva komunikují a vůbec si neuvědomují, do jak moc složité situace děti dostávají a co všechno u nich mohou vyvolat.
Dospělí tak svůj stres naprosto vědomě přenášejí na své děti, jejichž křehká duše se s tím absolutně nedokáže vyrovnat. Dost často se může stát, že i takovéto situace mohou u dítěte způsobit vážný psychický problém, který si s sebou mohou nést až do své dospělosti a svých partnerských vztahů.

Jak z toho ven
Pokud s vámi partner nemluví, pak neakceptujte jeho mlčení a pokuste se ho rozmluvit. Zkuste ho zcela přímo a nepodlézavě požádat o dialog, ve kterém budete chtít s ním danou věc probrat.
Pokud se vám s ním podaří navázat kontakt, pak buďte věcní a za každou cenu se vyvarujte výčitek. Jestli se vám ho nepodaří rozmluvit, pak zachovejte klid a oznamte mu, že ho nutit nebudete a vyčkejte, dokud vás on sám neosloví. Rozhodně to nebude nic jednoduchého, ale výsledky budou stát určitě za to.

Příběh ze života
„Na začátku našeho vztahu se se mnou muž nehádal. Jakmile vznikl konflikt, utekl do vedlejší místnosti a nastalo dlouhé mlčení. Dovádělo mne to k naprostému zoufalství. Nevěděla jsem, co si s tím počít, protože jsem sama byla dítko vyrůstající v italském manželství. Nakonec jsem zvolila metodu schování klíčů a jakmile muž utekl do jiné místnosti, běžela jsem hned za ním a tak dlouho otravovala, dokud se mnou nezačal mluvit.  
Když to nešlo rozumnou cestou, pak jsem zvolila metodu smíchu… udělala jsem vždy něco, co nás oba rozesmálo. Po roce jsem slavila svůj první úspěch, muž se se mnou normálně hlasitě pohádal,“ vypráví svou zkušenost pětatřicetiletá Anna.
Jste-li na druhé straně a tedy v roli uraženého, pak si položte otázku, co vás k vaší mlčenlivosti vede a jaký to má vlastně cíl. Zda ho tím chcete potrestat, podusit, ranit či vychovat. A čeho vlastně asi nakonec dosáhnete.
Podle psychologů sice mlčení lze považovat za formu trestu, ale rozhodně to nefunguje jako výchovný prostředek. Budete-li tedy chtít, aby partner to samé už nikdy neudělal, dosáhnete toho pouze díky komunikaci. Mlčení bude mít jen krátkodobý efekt. K úplnému pochopení člověk potřebuje přesně vysvětlit, co druhého trápí, co mu vadí, čím mu ublížil. Jedině tak dosáhne nápravy.
Mlčení odborníci považují za formu psychického vydírání, jehož prostřednictvím lze s partnerem manipulovat. Svým chováním tedy způsobujete řadu dalších stresových situací, které ohrožují vás i vaše okolí. Umění ustoupit je lidskou ctností, ale pokud chcete mít harmonický vztah, tak i nutností.
Zdroj:https://www.novinky.cz/zena/vztahy-a-sex/208447-kdyz-spolu-dva-nemluvi-aneb-kdyz-doma-vladne-ticho.html