Úkolem kamen je vyhřívání obytného prostoru. Železná kamna, ústřední symbol této pohádky, však stojí uprostřed lesa a nejsou způsobilá k tomu, aby něco vyhřívala: naopak, obraz těchto kamen zprostředkovává spíše pocit chladu. Sáhneme-li na kus železa, studí nás. Vodivost kovu způsobuje, že teplo z kůže rychle odchází, a proto se nám kovový předmět dokonce zdá studenější, než ve skutečnosti je. A pro lidi se syndromem železných kamen bývá skutečně často těžké, aby měli pocit tepla a teplo si udrželi. Jejich kůže je špatně prokrvena a jsou citliví na chlad, zvláště na průvan.
O teplu a ohni se ani v této pohádce nemluví, neboť železná kamna jsou osamělým žalářem uprostřed lesů, do kterého je královský syn zaklet. Naprostá odloučenost, izolovanost od druhých vykresluje obraz nekonečného nářku a bezútěšné opuštěnosti. V železných kamnech je zavřený ten, kdo byl připraven o svobodu pohybu, kdo byl omezen, kdo se nemůže hnout, cítit se volný a rozvíjet se, kdo nemůže být sám sebou – jaký to obraz hlubokého utrpení a nekonečných muk! Železná kamna psychologicky vyjadřují to, že pocity jsou zavřeny a zadržovány v „tlustém železném pancíři“. Pokusme se vcítit do zakletého kralevice, zkusme pocítit těsnost (a tíseň) vnitřního vězení, které se jeví jako nesnesitelné. Lidé s narcistickou poruchou osobnosti skutečně znovu a znovu prožívají zraňující pocit vnitřní prázdnoty a extrémní nudy.
Pohádka tvrdí, že to byla ježibaba, kdo prince zavřel do železných kamen. Ježibabou jsme se již krátce zabývali – představuje negativní stránku matky, jež může malé dítě velmi poškodit v jeho vývoji. Zde si výše uvedené poznatky prohloubíme.
Je běžnou představou, že matky mají svým dětem dávat vždy jen to nejlepší, mají se pro ně obětovat a být jim stále nablízku. Být krkavčí matka, to je nepříjemné pomyšlení, jež způsobuje pocity viny. Kdo je však dobrá matka, co to znamená?
Ve vztahu mezi matkou a dítětem jde vždy o správný odstup, o střední cestu mezi přehnanou péčí, jež může být omezující a utiskující, a druhým extrémem, zanedbáváním, které vede k tomu, že dítě není schopno se rozvíjet, neboť se nemohou vytvořit struktury, jež jsou pro jeho rozvoj nezbytné. Jestliže se nedostává dostatečné pozornosti oprávněným potřebám malého dítěte, vznikají poruchy, které působí po celý život. K elementárním potřebám malého dítěte patří i to, aby se učilo akceptovat hranice, přičemž poučení by mělo být laskavé. Frustrace jsou nevyhnutelné: to, že matčino ňadro není vždy a v každou dobu k dispozici, se musí učit už kojenci. Zdá se, že rozhodující je postoj matky, která se umí vcítit, umí dítě upokojit a pomůže mu nelibý pocit snášet. Tak může být při poruchách obnovena vnitřní rovnováha a může růst schopnost poradit si se zklamáním, nelibostí, rozmrzelostí atd.