Poučte sa, ako sa Kelley v mladosti dostala k čarodejníctvu, voodoo a okultizmu a ako zistila pravdu o týchto silách.
Learn how Kelley got into witchcraft, voodoo and the Ocult at an early age, and found out the truth behind these powers.
Pozvání pastorační asistentky Mgr. hany Reichsfeld přijal Václav Čáp – misionář a teolog. Pro všechny přítomné měl připravenou přednášku o nebezpečí okultismu a magie.
Uvedl nás do této problematiky. Zároveň poukázal jak je lze rozpoznat a jaká je obrana proti jejich vlivům.
Mnozí z nás si pod těmito pojmy představují temné duchy, postavy oděné v černých hábitech vzývající kouzelné formule či jiné mnohdy i trochu úsměvné představy.
Na okultismu a magii však není veselého zhola nic.
Slovo „okultismus“ pochází z latinského „occultus“ – tajný, skrytý, utajený.
Okultismus představuje duchovní nauku („vědu“) spojenou se zvláštními schopnostmi, ve které lidé hledají buď poznání nebo moc z jiného zdroje než z Boha, a to tam, kde takové poznání nebo moc může pocházet pouze z Boha. Jde o tajnou nebo skrytou nauku, která se zabývá nadsmyslovými jevy, jež nelze vědecky vysvětlit. Každá okultistická nauka vychází z přesvědčení, že ve světě kromě racionálně poznaných sil existují ještě jiné neznámé síly, se kterými může člověk nějakým způsobem zacházet a je ovládat pomocí magie nebo tajné praktiky, a tak dosáhnout nadvlády nad lidmi nebo věcmi. Takovými praktikami za účelem tajného poznání nebo moci se lidé otevírají působení zlých duchů, i když si to neuvědomují a často mají pocit, že nedělají nic špatného. Všechny křesťanské církve považují jakékoli formy okultismu za hříšné a škodící člověku na jeho životní cestě. Písmo sv. Starého i Nového zákona v tomto mluví zcela jasně.
o.Elias Vella – krátka prednáška a modlitba za uzdravenie rodových koreňov natočená v Klokočove
Asertívni ľudia zažívajú viac pozitívnych emócií a menej stresu. Konštruktívne vyjadrujú svoj názor a pocity, čím sa dostávajú bližšie k svojim cieľom. Takejto komunikácii sa dá naučiť.
Poznáte ľudí, ktorí dokážu suverénne vyjadriť svoj postoj? A robia to bez toho, aby boli nevľúdni alebo vulgárni? Títo ľudia pôsobia sebavedomo a napokon zvyčajne dospejú k produktívnejšej spolupráci a lepším výsledkom. Za ich úspechom je asertivita. Pod asertivitou chápeme sebaistý spôsob komunikácie a sebapresadenia. Niektorí ľudia to majú “v krvi”, no vedzte, že asertivita sa dá naučiť.
Človek, ktorý sa správa asertívne, je schopný sa za seba postaviť. Vyjadruje jasne svoj názor, svoje priania a aj to, čo si neželá. Vhodne a úprimne prezentuje svoje potreby a pocity. Robí tak nielen slovami, no aj sebavedomým postojom, výrazom tváre a jasným hlasom. Je sám sebou a stojí si za svojím názorom bez strachu z toho, čo si o ňom kto pomyslí. Nebojí sa prípadnej kritiky a nemá pocit, že musí okoliu neustále čosi dokazovať a všetko mu prispôsobovať. Týmto sa tiež posilňuje jeho sebavedomie. Takýto človek sa nenechá využívať.
Asertivitu si však netreba mýliť s arogantnosťou a bezohľadnosťou. Asertívny človek stále berie do úvahy potreby iných ľudí a snaží sa efektívnou komunikáciou dosiahnuť čo najvýhodnejšie riešenie pre obe strany a podporiť spoluprácu. V ideálnom prípade ešte povzbudí iných k otvorenosti vo svojich požiadavkách.
Ak chce človek podať dobrý výkon, musí byť dobre technicky vyzbrojený, poznať techniku svojho výkonu. To isté platí aj o asertivite. Existuje niekoľko techník, ktoré slúžia ako pomôcka.Najznámejšia technika je pokazená gramofónová platňa. Niekoľkokrát kľudne, slušne, jasne a zreteľne požiadame o to, čo chceme, prípadne odmietneme to, čo nechceme raz, dvakrát i viackrát. Metóda je postavená na tom, že keď niečo požadujeme, tak náš oponent nemá obyčajne v zásobe viacej než dve nie. Keď o to požiadame tretíkrát, tak obyčajne vyhovie. Je to preto, lebo ten druhý vie a cíti, na čo máme nárok a právo.
Príklad:
Chápem vás, ale ja to nemôžem urobiť.
Chápem vás, ale ja to naozaj nemôžem urobiť.
Chápem vás, ale ja to skutočne nemôžem pre vás urobiť.
Pokračuj v čítaníZáklady „asertivního tréninku“ popsal v roce 1949 Andrew Salter. Jeho cílem bylo naučit své žáky (klienty) přiměřenému projevování emocí, umění dát najevo svá přání, oprávněné požadavky.
Člověk se nemá bát oponovat, říci ne – a to jak za použití argumentů, tak i pouhým setrváváním na svém. Má být schopen „druhým ukázat sám sebe“ – takový jaký je, bez příkras. Ovšem tak, aby nebyla dotčena práva ostatních.
Člověk se má dále naučit umění vyrovnávat se s (oprávněnou i neoprávněnou) kritikou i s vlastními chybami. Má se naučit požádat druhého o laskavost bez pocitů trapnosti, má ovládnout umění přistoupit na kompromis, má se naučit bránit se, když s ním chtějí druzí manipulovat.
V naší kultuře se od děstství setkáváme s tvrzením typu:
„Snaž se, když to takhle s tebou půjde dál, nic z tebe nebude“.
„Co by tomu řekli lidé“. Působí tak na nás rodiče i učitelé (většinou mají dobrý úmysl). Působení této výchovy může dokonat ještě životní partner, který je podstatně náročnější na druhé než na sebe. Výsledkem těchto „výchovných“ snah je, že v podvědomí máme pocit, že jsme zklamali rodiče, že jsme v mnoha ohledech neschopní (budižkničemu).
Po výcviku asertivity bychom si měli uvědomit, že:
a)Nejsme ideální lidé (Ale kdo je bez chyby! Hodnocení vždy záleží na tom, kdo nás srovnává a s kým.)
b)Nejsme budižkničemu (Množí jsou na tom hůř. Navíc nás asertivní výcvik zbaví úzkostí a strachu a vše nám půjde lépe.)Asertivitu nesmíme chápat jako nácvik pouhých taktických manévrů k dosažení cíle. Není to cesta k vítězství, ale ke kooperaci, k nácviku optimální sociální komunikace, k řešení problémových a konfliktních situací.
Asertivita musí respektovat morální zásady. Co je nemorální, nemůže být asertivní. Asertivní výcvik by měl pomoci zejména méně průbojným osobám ke zdravému sebeprosazování.