Max Kašparů 2. díl: Existuje mystická láska, která překračuje běžný horizont V předchozí části rozhovoru s panem profesorem Maxem Kašparů jsme se zabývali pojmem, který je právě teď, o Vánocích, pro nás snad vůbec tím nejdůležitějším. Mluvili jsme o lásce. O tom, jak si s ní často nevíme rady. Také o sebelásce a podmíněné lásce. Nebo jak často se za různé projevy lásky stydíme A zapomínáme, že láska se má uskutečňovat a prožívat, má být láskou obdarovávající. Jenže potkáváme nejen lidi, kteří nejsou schopni obdarovávat, ale existují také lidé, kteří nejsou schopni přijímat. Nakonec nám pan profesor prozradil, co občas říká, když jako kněz hovoří na pohřbech – že víru jsme už pohřbili, naději pomalu pohřbíváme, ale láska se pohřbít nedá, protože tak velký hrob ještě nikdo nevykopal. A v diskusi s profesorem Maxem Kašparů pokračujeme i v tomto díle dialogu.
3.Rozbíjení vztahů mezi lidmi a prosazování nepřirozených tendencí je úmysl, protože tak jsou lidé uváděni do zmatku a snadno ovladatelní Namísto dlouhého úvodu přečtu několik titulků z novin, časopisů a agenturních zpráv: „Šesťačka vrazila učiteli facku, spolužáci útok podporovali a bavili se. Školáci nezvládají čtení ani porozumění textu, zjistila inspekce. Stát nepodporuje mimořádné nadané děti, inkluze je shazuje do průměru. Proč se naše děti navzájem vraždí? Británie hledá vysvětlení útoku noži. Na dětského psychiatra se čeká i půl roku, lékařů přibývá, ale nestačí to. Násilí na českých školách roste, přituhuje. Mají vzdělávat děti, jenže polovině učitelů hrozí vyhoření. Lidstvo rychle hloupne, ukazuje mezinárodní výzkum inteligence.“ Jestli na něčem můžeme opravdu silně pozorovat negativní změny v západní společnosti, tak jsou to mezilidské vztahy, krize vzdělávání a školství – a porozumění si s mladou generací. Jsou to jevy zásadní, ale adekvátní pozornost se jim nevěnuje. O tom, jak se mění naše děti, mládež a jak se na tom podílíme my sami, si dnes budeme povídat s člověkem povolaným, psychiatrem a soudním znalcem v tomto oboru, hypnoterapeutem, knězem – a kromě toho také pedagogem a spisovatelem, profesorem Maxmiliánem Kašparů.
Max Kašparů 4. díl: Měli bychom mít odvahu udělat velký krok dopředu, že se vrátíme zpátky, jak to máte v názvu. Vrátit se do minulosti a poučit se z toho, co bylo dobré. V minulém, třetím díle rozhovoru s profesorem Maxem Kašparů, jsme se bavili o budoucnosti a takové téma se samozřejmě neobejde bez toho, že bychom mluvili o dětech. O jejich výchově, schopnostech, o rodičích i škole. A pan profesor doslova řekl: „Jedna učitelka mi nedávno řekla, že má ve třídě 27 děti a z nich sedm s ADHD. Ať se na mě nezlobí lékaři, psychologové, rodiče ani učitelé, ale já na tuto diagnózu prostě nevěřím. Mladý chlapec, kterého se nedotkla výchova, který nedostal žádné přirozené základy chování, který neví, co se má a nemá, neumí rozlišovat mezi dobrem a zlem, se chová uzurpátorsky a nevychovaně. A protože nemůžeme říci, že je nevychovaný, tak mu dáme nálepku ADHD. Čili on není nevychovaný, ale je nemocný – a tak mu nasadíme léky na uklidnění. Tím jsme ale vůbec nic nevyřešili.“ Jsou to závažná slova. O to závažnější, že pan profesor hovoří z pětačtyřicetileté zkušenosti dětského psychiatra. A v debatě o dětech budeme pokračovat i dnes, samozřejmě opět s profesorem Maxmiliánem Kašparů.