Sexualita a manipulace

Ivanova partnerka D. se rozhodla, že bude mít tři děti. Předem ho upozornila: „Bude mi 31 let. Chci mít děti. Buď je budeš mít se mnou, nebo se rozejdeme.“ V sexuální oblasti nikdy nebyla iniciativní, první kroky vždycky musel udělat Ivan. Podle něj jejich sexuální život za mnoho nestál. Pokaždé, když otěhotněla, Ivana šest měsíců sex zcela odmítala.
Ačkoli na počátku byl Martinův partnerský vztah vášnivý, později se v manželství stalo totéž. Hovoří i o celkové degradaci citových vztahů. Na jeho něžná gesta žena nereagovala. Sexuální akty byly stále nepříjemnější a docházelo k nim stále méně.
Následkem toho byl Martin úzkostný, frustrovaný, unavený a deprimovaný. Pochyboval o sobě a stále četl různé knihy, aby situaci lépe pochopil. Tím podle jeho slov začala třetí fáze jeho života s manželkou – fáze po těhotenství, po narození druhé dcerky.
„Tehdy začala opravdu cesta do pekel,“ konstatoval Martin. Žena ho zahrnovala cynickými poznámkami:
„Víš, mám dojem, že budeš brzy impotentní!“
„Myslím, že jsi tak něžný a mazlíš se se mnou, protože si uvědomuješ, že mě neumíš dovést k orgasmu.“ (Martin s tímto výkladem nesouhlasí.)
„Tloustneš a tloustneš. Plešatíš a už mě moc nepřitahuješ. Musíš pak chápat, že jsme spolu stále méně.“ (Martin trochu ztloustl, ale tlustý není. Plešatý není, i když mu trochu prořídly vlasy.)
„Komu by se líbil třicátník, který vypadá na padesát?“
Martin je stále vyčerpanější. Je často nemocný (opakované dlouhotrvající angíny). Zpětně situaci analyzuje:
„Tenkrát jsem ji nedokázal prohlédnout a neměl jsem dost rád sám sebe. Takže jsem přijal její logiku a uvěřil, že za nic nestojím. Stupňovalo se to. Nakonec jsem to vzdal.“ Někdy Martinova žena ještě podotkla: „Dokud neuděláš svoje práce v domácnosti pořádně (dokonale), nemůže být řeči o tom, že bych po tobě zatoužila.“ Nebo: „Neudělal jsi ani polovinu nebo čtvrtinu toho, co by udělal normální pořádný chlap. Nebylo by tedy normální, kdybych s tebou něco měla.“
Žena, se kterou se Martin oženil, se oddává destruktivní hře. Během četby této knihy zjistíte, že je perverzní manipulátorka.

Muž manipulátor se považuje za dobrého milence
Manipulátorka používá jako zbraň sexuální abstinenci, ale manipulátor se chová jinak.
Téměř všechny ženy, jichž se problém týká, říkají, že jejich partner nebo manžel se považuje za dobrého milence. Všechny se mi svěřily, že podle jejich zkušenosti tomu zdaleka tak není.
„Bylo to rychlé a za nic to nestálo. Necítila jsem žádnou rozkoš. Pro něj bylo podstatné, že to uspokojilo jeho. Rok nebo dva po svatbě,“ říká Monika, „jsem už po něm netoužila, ani jsem k němu nic necítila. Vždycky mě vyděsilo, když mi ráno vyhrožoval: ,Dnes večer bys měla ve vlastním zájmu chtít, abychom se milovali!‘ Kladla jsem si stále víc otázek. Byla to hrůza. Nebylo mi ještě 23 let. V té době (1977) jsem nemohla na rozvod ani pomyslet; děti byly ještě malé…“
V těchto svědectvích se pravidelně objevuje, že muž s manipulativními rysy myslí egoisticky jen na vlastní sexuální ukojení.
Sylva se domnívá, že její sexuální vztahy s P., u něhož docházelo k předčasnému výronu semene, nebyly příliš uspokojivé. „Po léčbě se naše vztahy zlepšily, ale myslel hlavně na sebe. Nebral na mě ohledy, vždy směřoval rovnou k cíli, dosáhl vyvrcholení a tím pro něj všechno skončilo. Postupně jsme se milovali méně a méně a v napjaté atmosféře jsem ztratila na jakékoli důvěrnosti chuť.“
„Naše sexuální vztahy byly v naprostém pořádku…“ poznamenává ironicky Adéla, „pokud jsem nebyla iniciativní já (což se ostatně nestávalo), pokud jsem se vystříhala poznámek o svém potěšení z milování (samozřejmě muselo být vždy absolutní!) nebo o své touze po něm (která měla vždy být na samém vrcholu). Jestliže jsem vyjádřila jakoukoli starost nebo žádost, týkající se našeho sexuálního soužití, D. si to bral jako osobní prohru, a ne jako vyjádření potřeby nebo nějaké potíže na mé straně. Začal mě zpochybňovat a obviňovat. Uvedu poněkud drsný případ, který ale mnoho ukazuje. Jednou chtěl D. praktikovat felaci, ale já jsem mu navrhla, abychom se milovali, protože jsem po tom toužila. Jeho odpověď byla destruktivní: ,Vždycky chceš reciprocitu; jsi poznamenaná svou komunistickou výchovou. V životě není vždycky něco za něco.‘ Následovalo období zarytého mlčení, které trvalo skoro měsíc. Nefrustrovalo ho to, že jsem tu sexuální praktiku odmítla (provozoval ji dost pravidelně a já jsem proti tomu nic neměla), ale skutečnost, že jsem si troufla vyslovit nesouhlas.“
Ženy, které jsou v manželství pravidelně sexuálně týrány, se nakonec zařídí tak, aby se samotnému aktu vyhnuly. V takovém případě je však partner pronásleduje nevybíravými výčitkami jako: Nejsi normální. Jsi frigidní. Jsi nemocná. Měla by ses léčit.
Jestliže manipulátor trpí sexuálními poruchami (obvykle se jeho potíže už táhnou dlouho), nerad to připouští. Odmítá jakoukoli zodpovědnost a svaluje vinu na partnerku.
Podle svého manžela mohla Karolína za jeho impotenci. „V sexu nám to nikdy neklapalo. Na počátku trpěl úplnou impotencí, kterou přičítal zhroucení svého předešlého vztahu. Říkal, že záleží jen na mně, abych mu dodala jistoty a sebedůvěry. Naše milování probíhalo pouze s vibrátorem. Na můj návrh, abychom zašli společně za sexuologem, odpověděl, že svou impotenci nevnímá jako problém, a kdybych za něco stála, sebedůvěry by zase nabyl.“

Slova jako vražedná zbraň
Manipulátor dokáže rychle odvést hovor od původního tématu a přejít k pomluvám a urážkám. Například požádá partnera o sklenici vody. Okamžitě mu vyčte, že není dost plná, a za minutu už ho obviní, že „je stejně lakomý/á“ jako celá partnerova rodina, která jí/mu nikdy nechtěla půjčit peníze. Apod. Tím je partner zatažen do neplodných debat, protože celé téma hovoru je vlastně jen špička ledovce. Manipulátor ho chce očernit, vyvolat v něm pocit viny, rozhněvat ho a znejistit, vnutit mu zkreslenou představu o realitě – prostě chce toho druhého celkově destabilizovat. Takový proces umožní manipulátorovi předstírat, že má v hovoru navrch. Na závěr ještě podotkne, že ten druhý „hned ztrácí hlavu“.
Způsob manipulátorova vnímání a jeho kognitivní procesy jsou patologicky narušeny. Komunikace s ním ztrácí smysl. Je porušená a mění se ve zbraň, která slouží ke kontrolování a ovládání druhého.
Jednu mou přítelkyni, která pracovala jako sestra na psychiatrii, doslova vysával její přítel (má rysy perverzního manipulátora). Při milování jí opakovaně šeptal: „Dostanu tvou duši.“ (!!!!)
Téměř se mu to podařilo, protože musela být několikrát hospitalizována kvůli nevysvětlitelné slabosti… Ona sama tehdy nechápala, co se s ní děje. Lékaři nakonec došli k závěru, že se jedná o atypickou leukemii. Opustila všechno, co měla ráda, svého synka (o kterého se staral její bývalý manžel), dům, práci i náboženství (byla aktivní katolička). Následovala svého přítele a dala se do studia koránu. Jednou byla sama doma, vyčerpaná a nemocná. Mechanicky se začala modlit k Bohu a přitom chodila kolem kuchyňského stolu. Náhle jí blesklo hlavou. „Vždyť jsem jako uhranutá! Už jen způsob, jak se mnou mluví, ve mně všechno ubíjí…“ Odešla tedy z domu a uchýlila se k rodičům. K vyléčení došlo téměř okamžitě. Potřebovala sebrat odvahu k ráznému rozchodu, aby se z pekla konečně dostala. Následky se však projevovaly ještě po třech letech. Stále se probouzela ve čtyři hodiny ráno, protože v tu dobu ji „muž, který chtěl její duši“, obvykle probouzel, aby s ní měl pohlavní styk.
Slova mají obrovský psychický účinek. Pouhá slovíčka v sobě skrývají kruté násilí. Znějí v nás, jako bychom dostali ránu kladivem do hlavy. Dokládá to i případ Dominiky.
„Jednou se T. rozhodl, že mi bude říkat ,Čubičko‘. Úplně jsem zkoprněla a rázně jsem to odmítla. Odsekl, že se nemám tak rozčilovat, vždyť jde jen o slovíčko, o nic víc! Zdůvodňoval to tím, že si přece nemůže slova vymýšlet a že se mu právě tohle líbí. Nedbal na můj odpor a já jsem se mohla pominout vzteky pokaždé, když mě tak oslovil. Jednou mi řekl ,Čubičko‘ před lidmi na večírku a já jsem se v té chvíli rozhodla, že mu to oplatím. Byl uprostřed davu a nějaký přítel ho hledal. Sebrala jsem veškerou odvahu a křikla na něj: ,Pojď hned sem, ty zatracenej buzerante!‘ Strašně se styděl. Řekla jsem mu, že přece jde jen o slovíčka, a zeptala se, jak mu bylo, když jsem na něj takhle zavolala. Od té doby už mi nikdy ,Čubičko‘ neřekl.“
Běžné je používání přemrštěných výrazů. Manipulátor nedbá na jemné rozdíly. Hojně užívá „vždycky“, „nikdy“, „všechno“, „nic“ apod. Jeho způsob myšlení se nese v rovině „všechno, nebo nic“ (dichotomické kognice), například: Není-li něco dokonalé, nestojí to za nic.
„Vždycky jsi dětem kupovala příliš velké boty,“ říká manžel Pavle s výčitkou v hlase. Přitom se to stalo jen jednou. Na radu prodavačky Pavla koupila dítěti boty o číslo větší.
„Nikdy ses o děti nestarala, když to byla ještě miminka,“ pokračuje manžel.
Všechny tři děti Pavla kojila a poskytovala jim normální péči.
„Nikdy jsi s dětmi nechodila na procházku,“ dodává manžel.
Nechodila s dětmi do lesa, ale brala je do kina, do divadla, na loutková představení, na cvičení a do cirkusu.
Někdy bývají manipulátorova slova humorně zabarvena. Někteří manipulátoři na veřejnosti žertují a srší humorem. Dokážou pobavit okolí, které podlehne jejich kouzlu. V soukromí se humor mění v sarkasmus a ironii namířené proti druhým, a zejména proti partnerovi. Skutečné poselství se skrývá za slovy a v tónu hlasu. Nejde o pouhé škádlení, ale o skrytou nevraživost. Ironie je výsměch spočívající v tom, že slovům se nepřikládá jejich skutečná či úplná hodnota, nebo se dává na srozuměnou pravý opak vysloveného. Takže říkat něco v soukromí, a na veřejnosti dávat najevo pravý opak, vyvolávat napětí a nevraživost, aniž by cokoli bylo jasně vyjádřeno, to jsou účinné zbraně. Je tedy přirozené, že partner, na něhož potměšilé útoky míří, obvykle reaguje agresivně. Manipulátor ho okamžitě označí za „vztahovačného“, „přecitlivělého“, „paranoika“ nebo „člověka bez jakéhokoli smyslu pro humor“. Výsměch patrně manipulátora značně vzrušuje, pokud ovšem není namířen proti němu.
Jedinec s manipulativním jednáním mnohdy komunikuje na základě znevažování partnera. Zesměšňuje partnera někdy i na veřejnosti, vysmívá se jeho přesvědčení, vkusu, zálibám, rodinnému zázemí, vzhledu apod. Ponižování druhého směřuje k paradoxnímu cíli – ke zvýšení manipulátorovy vlastní prestiže. Zmíníme se zde o několika znevažujících výrocích, které pocházejí z různých svědectví, která máme k dispozici. „Jsi despota, egoista, ženská pro každého, děvka, nebo dokonce kurva.“ Podsouvání („Jestli sis zpackala život už předtím, nebylo to jen tak pro nic za nic.“), definitivní soudy („Ty ubohej impotente!“ „Jsi mizerná matka.“), ironické otázky („Jak někdo může být tak tupý?“) a zlomyslné přezdívky („tlouštice“) jdou za sebou v rychlém sledu a jsou ve všech případech podobné.
Je známo, jak katastrofálně působí na vývoj dítěte pravidelné znevažující výroky. Věty typu „Jsi úplná nula! Co si s tebou počneme?“ mohou dítě zcela zničit. Dospělého také devastují, protože za několik let v něm lze zničit to, co se do té doby zformovalo. Psychické týrání je neobyčejně kruté.
Martin se domnívá, že po sedmi letech manželství vstoupil jejich vztah do nové fáze.
„Neustále zažívám útoky na svou osobu, své agresivitě dává průchod i tím, že mě soustavně pronásleduje po telefonu v mé zubní ordinaci. Zpočátku volala, aby mi řekla: ,Telefonovala jsem ti před hodinou, ale tys telefon nebral. Proč?‘ Nebo: ,Pořád máš obsazeno! Komus telefonoval?‘“
„Mohl jsem jí vysvětlovat, jak chtěl, že se pacienti objednávají telefonicky, ať jsem odpověděl cokoli, reagovala jedovatými poznámkami: ,Zase lžeš! Určitě volala některá z tvých milenek… Nějaká, která si potrpí na impotenty!‘
Při jedné takové hádce jsem jí řekl: ,Pokud chceš být jen zlá a urážet mě, raději mi do práce netelefonuj.‘
Odpověděla: ,Volám, abych věděla, co s tebou je. Dělám si o tebe starosti. A mám k tomu veškeré důvody, protože jsi přecitlivělý a paranoidní. A kromě toho jsi tak nevděčný! Měl bys, miláčku, zajít za nějakým psychologem nebo psychiatrem.‘
Žádal jsem ji, aby s útoky přestala. Začala mě tedy pronásledovat jinak, zase po telefonu. ,Tvoje dcera (jejich dcera) je nemocná. Nemůžu se ti dovolat. Kdybys začínal přesně v devět, mohla jsem ti to říct.‘ Nebo: ,Tvoje dcera (6 let) dnes ve škole kradla. V mé rodině nikdy nikdo nekradl.‘ Potom obvykle zavěsí, aniž by mi dala možnost zareagovat.
Doma mi dělá pravidelně scény typu: ,Tvoje dcera zase přinesla špatné známky! Musíš na ni být přísnější! Otec přece nesmí nechat dětem všechno projít!‘“
Podobných příkladů by se našlo víc.
Komunikace s manipulátorem a s perverzním manipulátorem se podobá bloudění v labyrintu, z něhož nelze najít cestu ven. Komunikace je tak zdeformovaná, že partner o sobě začíná pochybovat, říká si, že se snad zbláznil. Ostatně manipulátor ho obvykle předstihne s podezřením, že je psychicky narušený nebo labilní. Navrhne mu, aby si zašel k psychiatrovi a léčil se. K takovému kroku ho přirozeně nevede snaha o zlepšení vzájemných vztahů ani obava, že partner skutečně trpí psychickými obtíženi. Je to spíš další způsob, jak partnera ponížit. Další alternativy jsou z toho odvozeny (vyslovené hodnocení na adresu partnera jako: líný, neschopný, nevzdělaný, agresivní, impotentní apod.).
Proti útokům a kritikám namířeným proti vaší osobě použijte kontramanipulaci*, přestaňte se ospravedlňovat a bránit ani se nesnažte manipulátora přesvědčovat. Jak to uděláte? Dáte slovně najevo lhostejnost, např. „Tak to vidíš ty.“ „Mysli si o mně, co chceš.“ „To už jsem slyšel/a stokrát.“ „To si to opravdu pěkně vykládáš.“ „Co jsi to za manžela/manželku, když máš svou ženu/svého muže takhle rád/a?“ Apod. Věty by měly být krátké a pokud možno neagresivní. Nejdůležitější je dát najevo, že se vás jeho pomluvy už nedotýkají (i kdyby tomu tak po určitou dobu ještě nebylo). Když rozpoznáte dvojitou vazbu, zeptejte se manipulátora, zda dává některé ze dvou možností přednost. Potom udělejte to, co vyhovuje vám.
Na závěr bych ráda poukázala na další specifický termín, „perverzní pár“.
Oba partneři se účastní hry na udržování sadomasochistické rovnováhy; jedná se tu hlavně o perverzní sexuální aktivitu. Zmiňují se o nich psychoanalytická díla, zejména kniha Nenávist k lásce, jejímiž autory jsou M. Murni a G. Stoll. Některé takové páry přicházejí k psychoterapeutům s nejasnou představou, že se jim podaří znovu nastolit rovnováhu v perverzním vztahu, který udržují oba partneři. Zprvu si leckterý terapeut pomyslí, že jeho úkolem je dokázat, aby oběť nebyla tak ubohá a kat tak sadistický. V těchto párech nebývá vždycky masochistickou obětí žena a sadistou muž. Navíc je tu ta skutečnost, že perverzní hru hrají obě strany a oběma vyhovuje. Z pohledu odborníka terapie takového páru neustále selhává. Oba vlastně vědomě nebo nevědomě požadují znovuvytvoření sadomasochistické rovnováhy, i když partner, který se jeví jako oběť, vyjadřuje přání, aby se „určité věci“ změnily. Takové páry spolu obvykle vydrží celý život k údivu vlastních dětí a lidí v okolí, kteří nechápou, o co jde. V takovém případě hovořím o „spiklenectví“ obou protagonistů. Každodenní boj oba partnery stimuluje a cílem jednoho i druhého je prokázat schopnost v bitvě zvítězit. Daří se jim to střídavě, ačkoli každý z nich používá jiné zbraně a jeden hraje sadistickou, druhý masochistickou roli. V určitých chvílích masochista vědomě přejímá sadistickou roli a naopak. Zjevně se nejedná o sexuální hru „dominantní a submisivní“, ale o morální perverzi, která přitom nevylučuje perverzní sexuální aktivitu.
(Ukázka z knihy Láska a manipulace, nakladatelství Portál, brož., 176 s., 209 Kč)

Uvedená kniha Isabelle Nazare-Aga je praktickou analýzou psychologie společnosti. Další podrobný rozbor archetypu upíra najdete v knize Barbary E. Holt, ‚Nekalé vztahy‘ (Eugenika 2002). Tato kniha rozšiřuje náš obzor o pohled z úrovně literatury, mýtů a osobních příběhů.
Můžeme tak ještě lépe zaostřit své smysly, abychom mohli tento pradávný archetyp a lidskou zkušenost rozeznat nejen u svých bližních, ale (hlavně) i sami u sebe.
Můžeme si pak svobodně vybrat, zda-li budeme zneužívat, či se staneme obětí, nebo budeme bezradně alternovat mezi těmito mezemi. Čím méně budeme archetypu upíra podléhat, tím lépe budeme tento archetyp rozeznávat a analyzovat. Naše vnímání bude spíše než z úrovně mysli probíhat z úrovně rozšířeného vědomí. Jasnozřivost, které dosáhneme jedině postupnou harmonizací všech úrovní vlastního bytí, nám umožní vnímat (‚zřít‘ vnitřním zrakem) energie přímo, bez zkreslujících vlivů vlastní mysli, kolektivní mysli, a zprostředkujícího (matoucího) jazyka.
Bdělost je však na místě, a to nejen z důvodu, abychom se vymanili z vlivu upíra. Pokud nezaujatě pozorujeme „macabre“ (danse de Macabré), neboli tanec smrti upíra, velmi se poučíme.
Není tudíž nutné upíra odsuzovat – je to jeho služba, ‚hra‘, kterou nám nabízí užitečnou lekci – aniž o tom většinou (bohužel) sám vůbec něco tuší.
Naše pozornost je mocný nástroj, kterým ‚tvoříme‘, či ‚demontujeme‘. Stačí obrátit pozornost jinam, v žádném případě se nenechat ‚nachytat‘ (když ptáčka lapají, přesladce mu zpívají…;-)). Pokud upírovi odejmeme omamnou krmi, začne se brzo ‚vařit‘ ve vlastní šťávě. Ale to již není náš problém (pokud jsme masochisté, či silnější upír, pak ano – budeme chtít ‚nešťastnému‘ upírovi ‚pomáhat‘ – neboli nyní vysajeme my jeho…;-))).
Při tomto odejmutí pozornosti upírovi ale většinou objevíme vlastní bloky, na které je naše ego napojeno, a kterých se nechce vzdát. Zde se mi velmi osvědčil postup sledování emocí, jakási autoregrese.
Ponořte se do vlastních pocitů, ať jsou jakékoliv. Nechte je bublat, nechte se jimi prostoupit. Je však nezbytně nutné zaujmout buď pozici, kdy jste zároveň uvnitř reje emocí, a zároveň jejich vnějším pozorovatelem, nebo IHNED po odeznění emocí provést hloubkovou introspekci sebe sama (vše si zapisovat, se vyplatí!). Při „rozdvojení“ můžete pomocí zaostřování vědomí stopovat právě probíhající emoce až k uzlovému bodu jejich vzniku – při „post“ autoregresi můžete nějaký vjem opomenout (proto je důležitý záznam). Zásadní emoce reprezentují energetický blok, který lze „zrušit“ jedině otevřením na vědomé úrovni a plným prožitím. Pokud pochopíme a vědomě zpracujeme poselství, které nám blok „zamrzlých“ emocí přináší, jsme zase o krok dál. Nevědomí lidé nazývají nezpracovanou zkušenost „karmou“ – nepochopit něco není žádný hřích a odsouzení sebe sama znamená jen další posílení „bloku“. V době, kdy vámi bylo něco nepochopeno, jste dělali jen a jen to, co jste se svobodně rozhodli podstoupit – a za zkušenost (je jedno, zda „negativní“, či „pozitivní“) není třeba odsuzovat ani sebe sama, ani jiné bytosti. Protože právě odsouzení je jednou za základních zkušeností k obecnému zpracování, zejména, když mentální „posuzování“ rozumem je základním prvkem „dělání“ světa, základním kamenem světa iluzí.
Když dokážeme být za každých okolností ve svém středu, vnímat vše jako velkolepou hru Absolutního vědomí (=souhrn všech „existujících“ částeček vědomí) jsme opět o krok k absolutní svobodě, ke skutečné Pravdě.
Jsme ‚tady a teď‘ každý sám za sebe, a nemusíme hlavně NIKOMU a NIC dokazovat. Nerozpakujte se tedy ‚pustit‘ nefunkční vztahy, a zapomeňte na falešnou ‚ohleduplnost‘, oblíbený to nástroj a bič mnoha otrokářů, manipulátorů a upírů. Najděte si takové přátele a partnery, kteří si nic nevynucují, nepodmiňují – ale nezapomeňte v této transformaci také na sebe. ‚Nečiň ostatním to, co nechceš, aby oni činili tobě‘ je velmi moudré rčení. První musí být transformován upír v nás samotných – neboť pak teprve budeme opravdu „milovat ostatní, jako sebe sama“…
Chceme-li být opravdu sami za sebe, musíme se umět pravdivě prezentovat.
Zdroj: https://lunak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=10313